S porcelánem se musí zacházet opatrně, to ví každý, komu někdy vyklouzl talíř nebo kdo převrhl hrnek a ten se skutálel na zem. Pádem z výšky je osud porcelánového nádobí zpečetěn, ačkoli jsou jedinci, kteří se se zánikem oblíbeného kousku nehodlají smířit a snaží se mu navrátit někdejší krásu vyzbrojeni lepidlem a neuvěřitelnou trpělivostí.

Ian Anderson svou kolekci keramického nádobí pojal jako zamyšlení nad tvarem různých nádob běžně používaných v kuchyni. Ve svém filadelfském ateliéru netříská nádobím, aby ho vzápětí lepil dohromady. Jde na to rafinovaněji: Andersonovo nádobí vypadá, jako kdyby tvůrce vzal docela obyčejný kousek z bílého porcelánu (barva není volena náhodně, kolekce je pojata jako studie tvarů, proto ta neutrální barva), rozřízl ho na dvě půlky a trochu nakřivo zase slepil k sobě. Ať už je pomyslný řez veden jakýmkoli směrem, výsledek působí velmi zajímavým, ryze neobvyklým dojmem; díky zdánlivě neumělému posunutí dílů totiž vznikají docela nové tvary, které upoutají svým vzhledem, ovšem zároveň neztrácejí na funkčnosti, právě naopak, zdá se, že zakřivení může usnadnit manipulaci s daným kouskem nádobí a dokonce minimalizovat riziko, že vyklouzne z ruky a rozpadne se na desítky střípků.

Fascinace tvary je patrná i v kolekci hrnků, které si ponechávají tradiční hrníčkový tvar, tentokrát si Anderson vyhrál s uchy. Hrníčky si zachovávají hliněný vzhled nebo jsou zkrášleny bílou glazurou, aby vyniklo ucho ve tvaru vlnky, dvojice kroužků, trojúhelníku, obdélníku nebo nejrůznějších kombinací těchto základních tvarů. Některé vypadají poměrně prakticky, jiné méně, ale navzdory jednoduchosti zpracování není pochyb o jejich výjimečnosti.