S porcelánem se musí zacházet opatrně, to ví každý, komu někdy vyklouzl talíř nebo kdo převrhl hrnek a ten se skutálel na zem. Pádem z výšky je osud porcelánového nádobí zpečetěn, ačkoli jsou jedinci, kteří se se zánikem oblíbeného kousku nehodlají smířit a snaží se mu navrátit někdejší krásu vyzbrojeni lepidlem a neuvěřitelnou trpělivostí.
Ian Anderson svou kolekci keramického nádobí pojal jako zamyšlení nad tvarem různých nádob běžně používaných v kuchyni. Ve svém filadelfském ateliéru netříská nádobím, aby ho vzápětí lepil dohromady. Jde na to rafinovaněji: Andersonovo nádobí vypadá, jako kdyby tvůrce vzal docela obyčejný kousek z bílého porcelánu (barva není volena náhodně, kolekce je pojata jako studie tvarů, proto ta neutrální barva), rozřízl ho na dvě půlky a trochu nakřivo zase slepil k sobě. Ať už je pomyslný řez veden jakýmkoli směrem, výsledek působí velmi zajímavým, ryze neobvyklým dojmem; díky zdánlivě neumělému posunutí dílů totiž vznikají docela nové tvary, které upoutají svým vzhledem, ovšem zároveň neztrácejí na funkčnosti, právě naopak, zdá se, že zakřivení může usnadnit manipulaci s daným kouskem nádobí a dokonce minimalizovat riziko, že vyklouzne z ruky a rozpadne se na desítky střípků.
